Apokalyptické představy provází lidstvo do nepaměti. Pocit, že svět se rozpadá, že blíží konec civilizace, že se věci zhoršují je přirozený a nikdy nekončící. Kolik takových předpovědí už lidstvo zažilo? Kolik očekáváných konců, katastrof a rozvratu jsme už prošli? Očekávanými katastrofami a jejich fascinujícími příběhy vás provede Leoš Kyša.
Leoš Kyša (1979) – novinář, publicista, spisovatel sci-fi a scénárista. Novinářskou kariéru začínal v opavských regionálních novinách Opavský inzert. Od roku 2003 pracoval jako redaktor deníku Právo. Později psal i pro časopisy Týden a Instinkt, či pro Hospodářské noviny. Naposledy vedl internetový deník o marketingu, reklamě a médiích Mediahub.cz. Externě přednáší na Slezské univerzitě v Opavě. Jako scénárista je podepsán pod celovečerním dokumentem o astrofyzikovi Jiřím Grygarovi. V popularizační práci se věnuje tématu konspiračních teorií, jasnovidectví, telepatie, léčitelství a historii parapsychologických experimentů. Je iniciátorem a koordinátorem Paranormální výzvy Českého klubu skeptiků Sisyfos, která nabízí provedení vědeckého experimentu každému, kdo věří, že může prokázat své případné paranormální schopnosti. Je editorem sborníku Věda kontra iracionalita 6.
Když se řekne geografie, tak si asi většina vybaví zeměpis a úlohy spojené s hledáním ve slepých mapách, memorování nejvyšších vrcholů hor či informací o hospodářských profilech různých států či jejich seskupování do regionů. Geografie se ale v rámci své oborové orientace za poslední století značně rozkročila, přičemž její sociálně orientovaná větev dokázala rovněž značně vyrůst a rozvětvit se mimo popisnou antropogeografickou, socio-ekonomickou či čistě kvantitativní rovinu, směrem k teoreticky bohatému oboru. Sociální geografie se zajímá o fungování lidí a společnosti v prostoru a čase, někdy se setkáte spíše s pojmem humánní geografie, jejíž název jasněji značí přesahy do humanitních věd a přinejmenším půl století intenzivní rozvoj post-pozitivistických teoretických přístupů, kterými je možné hledat odpovědi a zkoumat společnost, jednotlivce a jejich každodenní geografie v perspektivách, které jsou citlivé k rozmanitosti lidí. Nákup nového bytu, pracovní pozice, destinace dovolené, polohu oblíbené kavárny a mnohé další „volby“ neovlivňují pouze dostupnost nebo cena, ale také naše individuální a skupinové preference, příležitosti, stejně tak jako naše emoce, a nejrůznější normy. Jak se máme kde chovat? Kde je možné vykonávat určité činnosti a kde to možné není? Co je přípustné, žádoucí nebo naopak stigmatizované ve kterých místech? Tyto a mnohé další otázky můžeme aplikovat na nejrůznější oblasti každodenního života lidí a společností a studovat je z perspektivy nejrůznějších řádovostních úrovní. Jsou-li obohaceny o otázky typu „proč?“, začneme nevyhnutelně potřebovat široký a od podstaty transdisciplinární teoretický a empirický aparát.Když se řekne sexualita, mnoho lidí si pod ní představí nejrůznější souvislosti v oblasti sexu a lidské pohlavnosti, popřípadě rozmnožování. Sexualita je ale zejména jednou ze základních forem lidské diference. Taková, kterou nelze oddělovat od složitého normativního systému, ve kterém je ve společnosti regulována. Nemůžeme a patrně ani nechceme všude chodit nazí; jak by se ale změnila naše mapa nahoty, pokud bychom neznali stud a normy? Některé formy vzájemného vyjadřování přitažlivosti považujeme za taktní a jiné nikoliv. Změny v tom, co je a co není vhodné, navíc zažíváme často v každodenních životech. Dlouhou dobu instituce ve společnosti trestaly, medikalizovaly či tabuizovaly existenci lidí, jejichž sexualita vybočovala z nejrozšířenější heterosexuální normy. Homosexualita byla po dlouhou dobu trestaná, posléze byla lékaři označena za deviantní a léčení hodnou, později byla depatologizována. V současnosti vrcholí snahy o emancipaci a zrovnoprávnění osob, které nejsou heterosexuální. S naší rostoucí vnímavostí vůči sexuální rozmanitosti dnes již hovoříme nejen o homosexuálních lidech, gayích a lesbách, ale také o bisexuálních lidech a dalších osobách, kterým vyhovují jiné identitní pojmy (jako pansexuální, demisexuální, asexuální atd.), proto hovoříme často o tzv. LGBQ+ lidech. Dnes již víme, že všechny tyto osoby mají zdravou sexuální orientaci, jejich normálnímu začlenění a fungování ve společnosti však brání celá řada společenských, institucionálních, právních a dalších bariér, které jim například v nejrůznějších prostředích znemožňují otevřeně „být sami sebou“ či zakládat rodiny.Přednáška poskytne základní vhled do tzv. geografií sexualit. Hlavním tématem bude soubor otázek souvisejících s tzv. sexuálním občanstvím a za pomocí řady map a grafů, vytvořených na základě kvalitních datových podkladů a bude prezentován obraz týkající se situace LGBQ+ lidí v kontextu Evropy z pohledu společnosti i samotných LGBQ+ lidí.
Michal Pitoňák (*1986) vystudoval biologii a geografii na Přírodovědecké fakultě UK. V Národním ústavu duševního zdraví zkoumá sociálně-geografické a sociálně-psychologické vlivy působící na kvalitu života a duševní zdraví neheterosexuálních lidí.
Pohlavní rozmnožování bereme tak trochu za samozřejmost. Velká většina pozemských druhů a drtivá většina jednotlivců – konkrétně všechny mikrobiální organismy – jej však nikdy neprovozuje. Mají pro to dobré důvody. Sex je nákladný na energii i na čas, o limitech vyplývajících z omezené rychlosti předávání vlastních genů nemluvě. Proč se ale pohlavnost vyvinula? Kdy k tomu došlo a za jakých podmínek? A hlavně, proč zůstává dominantním způsobem rozmnožování u tak velkých a úspěšných skupin jako jsou živočichové nebo rostliny? Na tyto otázky se evoluční biologové snaží nalézt odpovědi dlouhá desetiletí. Až objevy z posledních let však dávají naději, že se tuto královnu všech evolučních záhad podaří definitivně vyřešit.
Jan Toman (*1988) je teoretickým a evolučním biologem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se především na makroevoluční jevy, ale svými zájmy se dotýká i řady hraničních oborů včetně astrobiologie. Ve všech oborech svého zájmu se věnuje také popularizaci.
Během stárnutí dochází ke zhoršování funkcí imunitního systému. To se projevuje špatnou imunitní odpovědí vůči primárním infekcím či vakcinaci. Zajímavé přitom je, že imunitní systém nestárne pouze věkem, ale také skrze infekce, které mohou do určité míry imunitní systém vyčerpat. Jednou z takových infekcí je Cytomegalovirus. U lidí přes 65let věku můžeme pozorovat velké změny v některých populacích imunitních buněk (konkrétně paměťových T buněk), které přímo souvisí s vyčerpáním imunitního systému. Tyto změny ale můžeme v menší míře ale také pozorovat u mladých, kteří jsou infikovaní tímto virem. Povíme si tedy o stárnutí imunitního systému, k jakým změnám dochází, jak jsou tyto změny ovlivněny infekcemi a jaký to má dopad na lidskou populaci.
Zdeněk Zadražil se narodil v roce 1988 v Řeži u Prahy. Studia začal na Přirodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a hned po první přednášce Biologie buňky, nalezl lásku pro vědu a věděl, buněčná biologie bude jeho oborem. O pár let později, při jedné z přednášek imunologie mu zase došlo, že dalším zaměřením bude právě studium imunitního systému. Po vystudování magisterského oboru imunologie se rozhodl pokračovat dále v doktorských studiích v Singapuru, kde strávil 4 roky. Zde na Nanyang Technological University a Singapore Immunology Network zkoumal stárnutí imunitního systému a roli chronické infekce Cytomegaloviru v tomto procesu. Nyní působí zpět na své alma mater jako akademický pracovník a učitel, a také v Mezinárodní centrum klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Popularizace vědy byla po celou dobu studia něco, čím se chtěl zabývat. A k tomu neodmyslitelně patří i bránění v šíření dezinformací, které v dnešní době dosahují skutečně alarmujícího a nebezpečného rozsahu. Snaží se i o občasnou komunikaci s médii, jejichž role se v edukaci společnosti a popularizaci vědy ukazuje jako selhávající. Nadšený amatérský sportovec, jenž si svým amatérismem a četnými operacemi zajistil více času na vědu, učení, popularizaci a četbu oblíbeného fantasy.
Existence eusociality, tedy situace, kdy se někteří jedinci vzdávají vlastní reprodukce na úkor jiných jedinců byla dlouho považována za jeden z největších paradoxů evoluční biologie. V dnešní době je ovšem tato situace celkem uspokojivě vysvětlena konceptem sobeckého genu (příbuzní jedinci nesou stejné geny) a výhodami vytváření skupin. Nejznámější skupiny eusociálního hmyzu jsou včely, vosy, mravenci a všekazi. V rámci těchto čtyř skupin vznikla společenství čítající statisíce a někdy i miliony jedinců. Schopnost tvořit velká společenství způsobila, že eusociální hmyz patří často mezi klíčové organismy v ekosystémech. Nezbytnou podmínkou fungování společenství je ale schopnost jejich členů se domluvit. Efektivitu celého společenství zvyšuje správné rozdělení pracovních úkolů mezi jeho členy a rovněž to, pokud se členové společenství vzájemně informují o zdrojích potravy, nebo případném nebezpečí. Důležité je rovněž rozpoznat člena vlastního společenství od cizince, který by mohl ve společenství parazitovat. Ovšem ani soužití mezi členy společenství není vždy harmonické, neboť přestože jsou si příbuzní, nejsou obvykle klony a tudíž má každý jedinec své vlastní zájmy. Jelikož podstata eusociality je v tom, že se někteří jedinci množí a jiní ne, tak se i na tom, kdo se bude množit musí členové společenství nějak domluvit.
Michael Mikát (*1989) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde pokračuje v doktorandském studiu. Zabývá se evoluční ekologií hmyzu, zejména rodičovským a sociálním chováním včel kyjorožek (Ceratina). Podílí se na organizaci biologických soustředění pro nadané středoškolské studenty a na přednášení tamtéž, je zakladatelem víkendového biologického soustředění.
Přednášku o bojích československé branné moci a Stráže obrany státu s maďarskou armádou a teroristy prosloví Mgr. Jan Hrubecký, člen Československé obce legionářské – jednoty Hradec Králové, vedoucí Muzea války 1866. Přednáška čerpá z expedice ČSOL z roku 2019 po místech bojů, které se odehrály v říjnu a listopadu 1938 a v lednu a březnu 1939 během maďarské anexe a invaze na Podkarpatskou Rus.
Mnoho biologů se dodnes nedokázalo myšlenkově vymanit z dualismu rostliny – živočichové (který byl teprve nedávno obohacen houbami jako svébytnou eukaryotickou „říší“, tj. kategorií nejvyššího řádu). Příkladem tohoto uvažování je (zcela nesmyslná) otázka, zda jsou hlenky spíše houby nebo spíše živočichové. Prostě nejsou ani jedno. I když tři tradiční mnohobuněčné říše představují z hlediska popsaných druhů drtivou část biodiverzity eukaryotických organismů, existuje celá řada dalších evolučních linií (hlenky jsou jednou z nich), které jsou nespravedlivě na okraji zájmu. Pro tyto skupiny existuje souhrnný název, totiž protisti, což dále svědčí o nedocenění jejich skutečné diverzity. Na úrovni hluboké diverzity protisti totiž zcela dominují – všech přibližně deset dnes rozeznávaných eukaryotických superskupin obsahuje protisty, přičemž pouze dvě (Obazoa a Archaeplastida) zahrnují i ne-protistní „říše“, tj. rostliny, houby a živočichy. Již proto jakékoli snahy o vysvětlení vzniku a evoluce eukaryotické buňky vyznívají komicky, pokud v sobě nezahrnují protisty.
Ivan Čepička (1978) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde působí jako odborný asistent na katedře zoologie. Zabývá se diverzitou a evolucí anaerobních protist.
Několik linií amniotických obratlovců se rozmnožuje výhradně asexuálně (obligátně partenogeneticky), jedná se zpravidla o linie vzniklé mezidruhovou hybridizací. Ukázalo se, že mnohé linie plazů umí obojí: sexuální a asexuální rozmnožování. Pokusím se porovnat obligátní a fakultativní partenogenezi, shrnout poznatky o jejich molekulárních mechanismech, evolučním vzniku a významu a porovnat asexuální rozmnožování amniotických obratlovců s jinými skupinami živočichů.
Lukáš Kratochvíl (*1975) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na katedře ekologie téže fakulty se zabývá evoluční ekologií a ekologií živočichů.
Nešťastné jméno “teorie relativity” i dnes vyvolává domnění, že Einsteinova teorie přinesla jako novinku “relativitu” pohledu na svět, tedy závislost pozorovaných vlastností na vztažném systému. Ujistíme se, že důraz teorie je právě opačný. Je kolem černých děr prostoročas extrémně zakřivený? Jaká je povaha Einsteinových polních rovnic? Expanduje vesmír nadsvětelně? Projdeme některé konkrétní výroky, které mohou budit nedorozumění, a promyslíme je. Snad nám to přiblíží povahu Einsteinovy geometrické teorie gravitace.
Oldřich Semerák (*1962) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. V Ústavu teoretické fyziky se zabývá relativistickou astrofyzikou.
Odkaz na stream: https://www.youtube.com/watch?v=f4Lv6f9ic7M
Před 190 lety se narodil jeden z největších teoretických fyziků James Clerk Maxwell. Připomeneme si jeho pozoruhodný životní osud, největší objevy, které doslova změnily chod světa, i odkaz pro následovníky, včetně Alberta Einsteina.
Jiří Podolský vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, kde od té doby nepřetržitě působí, nyní jako profesor na Ústavu teoretické fyziky. Zabývá se obecnou relativitou a kvadratickou gravitací, zejména řešeními Einsteinových rovnic, teorií gravitačních vln v kosmologii a modely černých děr. Publikoval více než 100 původních prací a je spoluautorem dvou vědeckých monografií. Kromě výzkumu a výuky se dlouhodobě věnuje popularizaci. Přeložil 16 knih, pořádá přednášky pro středoškoláky a veřejnost. Několik desítek jeho přednášek lze shlédnout na YouTube na dokumentárním kanále LLionTV.
Odkaz na stream: https://www.youtube.com/watch?v=O7LGSXOsp2Y
