Úspěšnost přenosu pylu z prašníků na bliznu rozhoduje o bytí a nebytí rostlinného druhu, přitom v přírodě existuje nesčetně překážek, co mohou tuto kritickou fázi životního cyklu zcela zhatit. Stačí třeba nenadálá přeháňka. Povíme si, jak jsou rostliny uzpůsobeny k tomu, aby bylo jejich opylování co nejúspěšnější a aby je při tom nic nepříjemného nepřekvapilo.

Stanislav Vosolsobě pracuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde se zabývá buněčnou biologií rostlin a zejména bioinformatikou, tedy počítačovou analýzou genetických dat. Jeho hlavním zájmem je evoluce rostlinné signalizace, o které přednáší na UK. V nedávné době se podílel například na přečtení genomu řasy parožnatky, které bylo nezbytné pro studium dávné evoluce rostlin.

Pokračujeme v živých přednáškách. Sejdeme se tedy krátce před pátou opět v budově Přírodovědecké fakulty na Viničné 7 v posluchárně B3 (Fotochemie), která se nachází v přízemí. Stačí tedy vyjít první krátké schody u vrátnice a dát se po chodbě doleva.

Přestože stále pořizujeme záznamy a zachováváme i streamování, budeme velmi rádi, když vás uvidíme osobně na přednášce v sále, popřípadě když se s námi po přednášce a diskuzi přesunete k neformální části akce do blízké restaurace.

Událost na Facebooku: https://www.facebook.com/events/1108259763093043Pokud se vám naše přednášky líbí, můžete nám pomoci s jejich přípravou a zveřejněním. Přispět na projekt můžete zde: https://www.startovac.cz/patron/vasi-patecnici/

Projekt cicero (skutečně s malým cé) je online generátor mouder. Používá tiskařský pseudo-text, který prohání překladačem. Zásadní výroky vybírají uživatelé stránky. Když necháme dobrovolníky zařadit tyto výroky podle smyslu, někteří v nich smysl najdou (označí je za „rady“ nebo dokonce za „citáty ze Stopařova průvodce galaxií“), jiní ne (označí je za „dadaistické básně“). Co stojí za systematickými rozdíly mezi „meaning attributors“ a „meaning avoiders“? Co má společného nacházení významu tam, kde by žádný být neměl, s naší tendencí vidět obličeje či zvířata v mracích, skalách, či kůře stromů? Jak se pareidolie váže k evoluci komunikace či dokonce jazyka? Proč nám vůbec cicero něco říká? Jaký svět popisuje? A kteří umělci a myslitelé jsou nahraditelní roboty? Na tyto a další nevyžádané otázky se pokusí odpovědět dvojice básníků: Petr Tureček a Jakub Jelínek.

Petr Tureček vystudoval teoretickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V první řadě se zabývá evolucí kultury. Prostřednictvím matematického modelování zkoumá, jaký dopad mají odlišnosti mezi genetickým a sociálním přenosem na procesy adaptace a divergence v příslušných doménách. Jeho další zájmy jsou poměrně široké. Patří mezi ně evoluce mimetismu, pohlavní výběr nebo dopad prarodičů na rození a přežívání vnoučat. Rád zakládá zcela nové oblasti studia. Zabývá se tedy rovněž sémantickou pareidolií a Hypotézou živé jurty. Je členem skupiny Blázni.cz, se kterou vydává samizdatový literární časopis, pořádá koncerty a autorská čtení. Napsal knihu Vlasy se vrací a sbírku poezie Ptáci a prdele letěli vesele.

Odkaz na stream: https://www.youtube.com/watch?v=uk7d3SwDMiQ

Kliniky pro léčbu neplodnosti rostou v ekonomicky vyspělých zemích jako houby po dešti. Odhaduje se, že zhruba 18% partnerských párů má potíže při početí dítěte. Jednou z významných příčin je znečištění životního prostředí látkami, které narušují hormonální rovnováhu. O tzv. endokrinních disrutoprech stále ještě nevíme dost a mnohé z toho, co jsme o nich zjistili, se vymyká „zdravému selskému rozumu“.

Jaroslav Petr (*1958) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi se zabývá regulací zrání savčích oocytů a přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze. Je členem redakční rady časopisu Vesmír.

Odkaz na stream: https://www.youtube.com/watch?v=mTm_LhZqC9E

Událost na Facebooku: https://www.facebook.com/events/2003392459815628/

Pokud se vám naše přednášky líbí, můžete nám pomoci s jejich přípravou a zveřejněním. Přispět na projekt můžete zde: https://www.startovac.cz/patron/vasi-patecnici/

Polární sinice a řasy představují excelentní příklad polyextrémofilních a polyextrémotolerantních fototrofních mikroorganismů. Vyvinuly si účinné mechanismy adaptace/aklimatizace k nízkým teplotám, vymrzání, vysychání, vysokým a proměnlivým dávkám viditelného a ultrafialového záření a nízkým koncentracím živin, které mohou být využitelné pro aplikovaný výzkum.

Jana Kvíderová (*1976) vystudovala Přírodovědeckou fakultu JU v Českých Budějovicích. V Botanickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Třeboni a na Přírodovědecké fakultě JU v Českých Budějovicích se zabývá ekologií a fyziologií sinic a řas v extrémních podmínkách a astrobiologií.

Odkaz na stream: https://www.youtube.com/watch?v=n2oQpsQrkOY

Existence eusociality, tedy situace, kdy se někteří jedinci vzdávají vlastní reprodukce na úkor jiných jedinců byla dlouho považována za jeden z největších paradoxů evoluční biologie. V dnešní době je ovšem tato situace celkem uspokojivě vysvětlena konceptem sobeckého genu (příbuzní jedinci nesou stejné geny) a výhodami vytváření skupin. Nejznámější skupiny eusociálního hmyzu jsou včely, vosy, mravenci a všekazi. V rámci těchto čtyř skupin vznikla společenství čítající statisíce a někdy i miliony jedinců. Schopnost tvořit velká společenství způsobila, že eusociální hmyz patří často mezi klíčové organismy v ekosystémech. Nezbytnou podmínkou fungování společenství je ale schopnost jejich členů se domluvit. Efektivitu celého společenství zvyšuje správné rozdělení pracovních úkolů mezi jeho členy a rovněž to, pokud se členové společenství vzájemně informují o zdrojích potravy, nebo případném nebezpečí. Důležité je rovněž rozpoznat člena vlastního společenství od cizince, který by mohl ve společenství parazitovat. Ovšem ani soužití mezi členy společenství není vždy harmonické, neboť přestože jsou si příbuzní, nejsou obvykle klony a tudíž má každý jedinec své vlastní zájmy. Jelikož podstata eusociality je v tom, že se někteří jedinci množí a jiní ne, tak se i na tom, kdo se bude množit musí členové společenství nějak domluvit.

Michael Mikát (*1989) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde pokračuje v doktorandském studiu. Zabývá se evoluční ekologií hmyzu, zejména rodičovským a sociálním chováním včel kyjorožek (Ceratina). Podílí se na organizaci biologických soustředění pro nadané středoškolské studenty a na přednášení tamtéž, je zakladatelem víkendového biologického soustředění.

Odkaz na stream: https://www.youtube.com/watch?v=I26m9ImqtxY