3D tisk v umění – výstava v Science Gallery Gama na FChT UPa představuje sochařskou tvorbu Tomáše Medka, který pracuje technikou Rapid prototyping.
Výstava poběží do konce února 2015.
Stěžejním tématem prolínajícím se celou mou tvorbou, je zájem o prostorovou strukturu, což je patrné např. na mém dlouhodobém projektu „Multiplum“ (1995–2005) viz. (obr.1). Jedná se o několik desítek krychlí drobného formátu, u kterých jsou zmapované různé druhy struktur s bohatě členěným vnitřním prostorem se snahou o zachycení zajímavých průhledů skrze tyto objekty.
Při hledání dalších inspirací jsem časem objevil fotografie objektů znázorněných
v počítačové síti, pomocí kterých se zobrazují 3D objekty. K tomuto došlo zhruba v roce 2000, kdy jsem ještě nevlastnil počítač a neměl jsem žádné zkušenosti s 3D programy. V jedné brněnské firmě mi pomocí 3D skeneru naskenovali mandarinku, kterou jsem jim přinesl. Chtěl jsem prozkoumat a pochopit počítačovou strukturu, pomocí které vyjadřuje objem reálného objektu; chtěl jsem také zjistit, jaké jsou její zákonitosti. Z toho konceptu vyšel projekt „Mandarinka a banán“ (2000–2004),
(obr.2). Mandarinka je objekt svařený z jednotlivých měsíčků vytvořených v polygonální síti. Výsledným dojmem je struktura, jejíž podoba je jakoby vytvořena v počítači, ale přitom je vlastně realizována klasickými sochařskými postupy v reálném prostoru.
Později jsem vytvořil další objekty inspirované počítačovou sítí, např. „Tykev“ (2002), Buňka (2003), „Suk“ (2000) a „Spirála“ (2005), (obr.3-6). Prvním objektem, který jsem vytvořil s pomocí 3D programu byla v roce 2006 „Krychle z krychlí“, (obr.7). Jedná se o 170 stejných krychlí seskládaných do jedné krychle. Cílem bylo dosáhnout takové struktury, aby při pohledu na objekt z kterékoliv strany byla struktura objektu rovnoměrně zaplněná. Při předchozích pokusech o stále náročnější strukturální realizace klasickými metodami jsem začal mít problémy s tím, že když jsem v určité fázi zjistil, že objekt bude vyžadovat úpravy, proces už byl nezvratný. Kdežto práce v 3D programu umožňuje právě to, že se můžete v postupu práce vracet, upravovat, zmenšovat či zvětšovat, pracovat na zvětšeném detailu, aniž byste přišli o investovaný čas a materiál. Jedná se o jednu z velkých výhod 3D technologií. U tohoto projektu je patrný ještě další přínos ve využití 3D technologií a ten se týká samotné realizace – krychle jsou vzájemně
propojeny hranami. Tato skutečnost by při práci s reálným modelem znamenala téměř neřešitelný problém a samotná realizace by trvala velice dlouho. Díky 3D tisku objekt vyšel včetně všech propojení bez jakýchkoliv technických problémů.
Mou dosud nejúspěšnější realizací je projekt „Uroboros“, (2008), nerez, průměr 7m, (obr.8). Název plastiky pocházející z mytologie označuje hada, který si pojídá vlastní ocas a vyjadřuje tak princip nekonečna. Jedná se o spirálu, skládající se
až z tří přes sebe položených plánů. Projekt vznikl pro mezinárodní soutěž Art Is Steel, kterou vypsala ocelářská firma Arcelor Mittal pro nové sídlo své francouzské pobočky v Remeši. Při přípravě projektu jsem pracovní vizualizace a model vytvářel také v 3D programech.
Dalším z mých úspěšných projektů je sousoší navržené v rámci soutěže Sochy pro Brno – návrh pomníku Tomáše Alvy Edisona, (obr.9). Vytvořil jsem čtyři prostorové žárovky, které jsou do sebe
navzájem zaklesnuté a vytváří tak prostorovou kompozici. Opět jsem použil polygonální počítačovou strukturu. Plastika byla konstruována tak, aby v dané části města nezasahovala příliš do historické architektury a její „vzdušnost“ umožnila průhledy na okolní zástavbu. Když jsem projekt vytvářel v počítači, využil jsem 3D softwaru Maya. Nejedná se o počítačem nakopírované žárovky, ale o různé žárovky vycházející jednak z dobového tvaru žárovkynavržené T. A. Edisonem a z tvaru běžně
používaných žárovek, tak jak je známe. Samotná realizace byla provedena klasickým sochařským způsobem. Nejprve jsem vytvořil dva sádrové modely žárovek, na kterých pak došlo ke svaření polygonální struktury.
U následujících projektů,které jsem vytvořil pomocí 3D programů, jsem narazil na nějaký detail – technický problém, který by se velmi těžko řešil klasickou technologií. Příkladem je realizace „Ulitospiral“ (2010), (obr.10), u níž by se vnitřní propojení všech vrstev při klasickém zpracování dělo jen velmi
komplikovaným způsobem. Díky 3D softwaru je to výrazně jednodušší s ohledem na možnost skrytí různých vrstev a jednotlivých částí. Existuje zde též možnost vybrat detail, který je možné zvětšit a dále bez větších komplikací využít. U objektu „Semínko“ (2010), (obr.11), se jedná o dva pláště, které se zrcadlí a skládají dohromady. Dalším projektem jsou „Patisony“ (2011), (obr.12). Vycházel jsem zde z existující podoby naskenované zeleniny. Celkový objekt je sestaven ze čtyř různě upravených patisonů, které jsou navzájem propojeny organickou strukturou v jeden objekt. Realizace „Seacucumbra“ (2012), „Kapsule“ (2010) a „Živorodka“ (2012), (obr.13-15) patří mezi objekty s vnitřním a vnějším pláštěm. Ještě je nutno podotknout, že struktury, které vytvářím, jsou u každého objektu vždy jedinečné a ručně modelované. Nejsou
tvořeny s pomocí parametrického modelování, což znamená generování určitým skriptem, jak tomu je například u architektury, kde architekti zadají vybraný vzorec a pokryjí tak celý plášť budovy pouze jedním typem skriptu. Tuto strukturu však už dále nemohou nijak ovlivnit. U mých objektů je tomu naopak.
Posledním velkým projektem, který jsem vytvořil výhradě s použitím 3D technologií včetně realizace, se jmenuje „Twins“ (2013), (obr.16). Jsou to dva objekty propojené přes sebe v jeden celek o délce dvou metrů a jedná se pravděpodobně o jeden z největších 3D tisků u nás, možná i v Evropě.
Velký zájem o 3D technologie se promítl také do mé pracovní činnosti na FaVU VUT v Brně, kde jsme v roce 2007 s prof. Michalem Gabrielem
založili (při Ateliéru sochařství 1) 3D Studio (http://3dstudio.ffa.vutbr.cz/). Podařilo se nám
zavést do tradiční výuky celou řadu nových předmětů týkající se 3D technologií a navázali jsme spolupráci s dalšími uměleckými školami u nás i v zahraničí.
Autor: Tomáš Medek